Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 08.05.2017 20:11:42 

-------------------- TeraMelda --------------------

Jak jsme jeli na burzu

 

 

HLAVNĚ SE Z TOHO NEPOSRAT!

Všechno to začalo už navečer v pátek, kdy k nám dorazil Honza pro termobox na hady. Přijel lehce po 17. hodině. Debata byla jako vždy o životě brouka, podnikání a jak žít štastně až navěky. Pro mě zásadní myšlenka byla, že se člověk nesmí z ničeho posrat a musí si jít za svým cílem. Čemuž taky pevně věřím. Minuty a hodiny běžely, káva střídala nealkoholické pivo a najednou bylo 00:15. Honza jako teda, že pojede, ráno je přeci burza. Povídám: ,,Ok ještě musíme s Blančou pochytat ještěrky a zabalit na cestu.“ Takže Honza sbalil box a že jeden je málo. Pohoda, přibalili jsme mu druhý a vyrazil k domovu. My jsme šli chytat. Pochytat ještěrky není žádná sranda, obvzlášť, když je má někdo zamluvené, páč ty mrchy rády pouští ocásek a nevypadá to pak hezky. Takže jsme se s tím piplaly do 01:30. Paráda, ještěrky a hadi zabalený, jdeme spát budíček bude v 5 hodin.

Když budík zazvonil, tak jsem myslel, že mě klepne. Ještě že nikam nejedu. Řídit bude náš kluk Jirka a poveze jen Blanču. Ti vyřídí jen nejnutnější a frčej zpátky. Do oběda musí být doma. Takže vstávám radostně, páč mám v hlavě jen to, jak to po jejich odjezdu zalomim. Jirka si balí svoje potkany, Blanča křečky a já zevluju po kuchyni v pyžamu, páč mám zabaleno, pohoda. Po chvilce přijde Blanča a jestli bych jako nechtěl jet. Povídá, že venku prší a fouká vítr, byla by ráda, kdybych jel. ,,Dobře, udělej mi kafe, jdu se oblíct,“ povídám zklamaně a vidina gaučingu se rozplynula. Nastrkali jsme vše do káry a vyrazili směr Praha. Bylo krásných 6:10 hodin.

Cesta ubíhala příjemně, protože jsme měli nahraný nový punkový písničky. Samozřejmě se vedly debaty jak a co prodat, abychom vydělali co nejvíc peněz. To je moje oblíbený téma, protože se toho nikdy moc neprodá, ale moje megalonský plány dodávaj týmu odvahu a všichni se náramě baví. Po necelých 30 kilometrech plných deště a větru najednou v autu hrklo a krklo a nejelo. Bláhově jsem si myslel, že mi jen vypadnul kvalt. Tak znovu zařadím a nic, auto jen setrvačností dojíždí. Dám tady výstražný blinkry a zajedu ke kraji. To je v prdeli, povídám si pro sebe. Co tu stím ted jako budu dělat, uprostřed lesa bez civilizace. Otevřu haubnu a vylezu ven. Koukám na motor a dělám, že tomu rozumím. Asi do toho natekla voda jak jsme projeli tou velkou louží, povídam. Hejbu se vším co vypadá, že se hejbat může. Blanka s Jirkou sedí v autě. Půjčuju si od Blanky telefon se zapnutou baterkou a hledám cokoliv, co mohlo bejt na tom motoru špatně. ,,Nic nevidim, i kdybych se posral, tak to neopravím,“ povídám nasraně. Co ted? Jirka sedá za volant a zkouší startovat, nic. Auto nemůžem nechat stát uprostřed lesa na silnici. Pár desítek metrů dole jsme minuli lesní odpočívadlo, auto dáme tam. Jenže jak otočit kombíka na silnici kam se vejdou stěží dvě auta a nebránit přitom v provozu? Nedá se svítit. Blanka jde za volant a já s Jirkou budem tlačit. Takže Blanča dává plnej rejd doleva a my s Jirkou tlačíme, je to pohoda jedem z kopce. ,,Stůj!“ Řvu na ní, aby nespadla do protějšího pangejta. Jde to všechno ztěžka, páč nejde servo ani posilovače řízení. A je to tu, sjela jedním kolem do pangejtu. Povídám že to nevadí, že to dáme, jsme silní chlapy a koukám přitom na Jirku. Co čert nechtěl, zespoda po silnici přijíždí auto a naše kára stojí napříč přes silnici. ,,To je dobrý,“ povídám, vždycky v pravou chvíli. Auto zastavuje. Není vidět dovnitř, ale v autě se nic nehýbe. Ty nám asi nepomůžou. Takže křičím na Jirku, že musíme sami a rychle. Blanka točí volant doprava a můžeme. S Jirkou lezem do pangejta a jdem tlačit. ,,Doprdele,“ slyšim od Jirky. Pangejt je plnej vody a Jirkovi nateklo do obou bot. Já měl štěstí, mě nateklo jen do jedný. Vody je po kolena. Tlačíme a auto se rozjíždí směrem ke krajnici. Protější auto nás míjí, aniž by někdo vylez a zeptal se, jestli něco nepotřebujem. Klasika, Čechy. Blanča přelézá na místo spolujezdce, já sedám za volat a Jirka dozadu. Ruční brzdu dávám dolu a jedem. Světla pořád svítí, baterka naštěstí drží.

Po několika desítkách mertů sjíždím na parkoviště. Opět zkouším startovat a auto pořád trucuje.

Zůstáváme v autě a svolávám válečnou poradu.

,,Jaký máme možnosti?“ povídám. ,,Je 7:30h, když někoho seženeme kdo pro nás přijede, tak to stihneme vlakem.“ Jenže kdo? Jsme tu na západě Čech s Blankou a klukama sami. Jedinej náš kamarád je Mates, jenže ten si na noc vypíná telefon. To vím, páč spolu děláme v práci a když ho ráno nahánim má hlasovou schránku. Nedá se svítit, volám jemu. Telefon začal vyzvánět, tak to máme napůl vyhráno,říkám si

,,Noo Lubo, co potřebuješ?“

ozvalo se v telefonu. Paráda, máme vyhráno, řekl jsem si a vysvětlil Matesovi nastalou situaci a jestli by pro nás přijel. ,,Jasný, neni problém, povídá. Potichu vyběhnu z bytu, abych nevzbudil malou a Raduš a jedu pro vás.“ Radostně jsem zprávu sdělil posádce vozu. ,,Takže co dál?“ povídám. ,,Na tu burzu musíme, mám tam domluvený nějaký kšefty. Když přijede brzo a hodí nás do Plzně na vlak tak to určitě do 12 hodin na burzu stihnem. Jirka bohužel zůstane doma, protože bedny s potkany sebou táhnout nemůžem a Blanča musí doma nechat křečky.“ Domluveno, ale jak z Plzně? Pojede nějaký vlak, nebo autobus? Blanka s Jirkou začali uprostřed lesa žhavit internet. Já bohužel nic, páč moje stará pixla má dlouhý vedení. ,,Je tu blbej signál,“ povídaj, ,,asi nic nenajdem.“ Najednou Blanča vyndavá kartičku z peněženky. ,,To je lístek ze Student agency, tam určitě budou nějaký informace,“ povídá radostně a dává se do luštění pidipísmenek. Je 7:40h, venku je tma jak v pytli a tak si rozsvicuje světýlko v autě. Jenže písmenka jsou tak malý, že jdou stěží přečíst. Luštíme tedy všichni. Jediný co jsme našli byl návod jak si poslat SMS pro informace o autobusech. Blanka povídá at ji nadiktuju kód k odeslání SMSky. Koukám na to jako péro z gauče „SMS RAD DD MM HH MM AA BB,“ „Co to je za kravinu?“ povídám. „No tak diktuj,“ povídá Blanča. Jako osel přečtu tvar SMSky. „Odesílám a nic,“ povídá. „To je zajímavý,“ říkám jí suše, „nadiktoval jsem ti to přesně tak jak to tu je napsaný.“ Oba dva na to čumíme jako tele na vymalovaný vrata. Najednou Jirka zezadu povídá: „To máte špatně. HH je hodina, MM je minuta a tak dál a tak dál. Ty poslední písmena jsou odkud a kam jedeš.“ „No jo.“ povídá Blanča a zadává novou formu SMSky. Odesílá a zase nic. Všichni na to koukáme, jako kdyby na tom závisel náš život. „Asi bude špatně ten RAD,“ povídá Jirka. „Asi jo,“ povídám s Blankou a znovu všichni přemýšlíme co stím. Jirka koukne Blance na telefon a povídá: „Nesmíš dávat mezi čísla tečky, v tom bude ten problém.“ „Aha,“ takže píše SMS znova. „Odesláno,“ povídá Blanka nadšeně. Po chvilce přišla odpověd. V 10 hodin nejsou žádná sedadla volná. Takže je rozhodnuto, můžem jedině vlakem. V tom přijíždí Mates, je před osmou. Vysvětlil jsem mu co a jak a jestli by nás nehodil do Plzně na vlak. Povídá že jo, že to nejni problém a přitom přendáváme bedny a tašky k němu do auta. Cesta domu proběhla rychle, rozebírali jsme co asi může s autem být a kdo to opraví. Za 20 minut jsme byli před vraty. Rychle jsme začali do domu nosit bedny a tašky. Jirka se běžel podívat na jízdní řád a já si alespoň vyměnil mokrý ponožky. Nohavice zůstala mokrá, ale to po cestě uschne, myslel jsem si. Hned nato jsem šel vyndat z termoboxu ještěrky a hady které jsem měl sebou navíc a nechal tam jen ty, co jsem měl dovézt. Blanča jako správná máma a manželka připravila do batůžku svačinu a převázala mi box papírovou izolepou a špagátkem jako balík, aby se mi lépe nesl. Chlapa by to nenapadlo. Ten by se s tím rval jako vůl pod paží. Ocenil jsem a pochválil její nápad. Jirka přiběhl s informací, že vlak jede 9:08h, „to nestihnem,“ povídaj všichni. Vzpomněl jsem si na předešlý večer a na větu, kterou pronesl Honza, když jsme se bavili o podnikání :

„Hlavně se z toho nesmíš posrat,“

znělo mi v uších. „To stihneme,“ povídám. „Mates je v Plzni za 40 minut.“ Ten souhlasně kývl. „Ještě zavolám Petrovi,“ povídám Blance. „Zeptám se ho jestli už je na burze a jestli je tam člověk kterému vezu ještěrky.“ Taky by se mohlo stát, že nepřijede a mi by jsme se tam hnali zbytečně. Volám Petrovi a ten mi povídá, že je ještě na nádraží, ale slibuje mi, že až dorazí a najde dotyčnou osobu, tak mi zavolá. „Super,“ říkám a dávám povel k odjezdu na Plzeň .

Cesta ubíhala rychle. Protože spolu děláme už pět let, tak konverzace nikdy nevázne a víme o čem máme debatovat. Téma se točilo kolem práce, na kterou jsme oba nadávali a na islámský stát, ten taky nemusíme. Obzvlášt teď, co postříleli ve Francii ty novináře. Najednou mi zvoní v kapse telefon, Blanča mi podává zezadní sedačky bundu a lovim v kapse telefon, kouknu na něj a povídám: „Volá Petr,“ zvednu telefon a Petr mi říká, že pána už viděl. Prosím ho tedy, aby za nim zašel až bude mít čas a vysvětlil mu, že přijedeme se zpožděním, protože jedem vlakem. Petr mi slíbil, že to udělá. Poděkoval jsem a zavěsil telefon. Mates letěl jako vítr a už jsme se řítili k Plzni. „Kudy to vezmem?,“ ptá se Mates. „Prvním nebo druhým sjezdem?“ „Vem to druhým,“ povídám. „Pojedem po Koterovský až dolu na světla a pak šouskou dolu na nádraží.“ „Tak jo,“ povídá a frčíme na druhý sjezd. Plzní jsme profičeli jak nic, bodejt by né, vždyť jsme tam 3 krát v tejdnu pracovně, takže tam známe každou ulici. Na nádraží jsme dorazili v 9:05h. „Máme tři minuty na vlak,“ povídám a v tom už mi rve Blanča bednu do ruky. Beru si bednu do jedný ruky a druhou chytám Blanču za její ruku a mažem na vlak. Slyším za sebou Matesa, jak odjíždí.

Musíme to stihnout, říkám si pro sebe. Vbíháme do vestibulu nádraží a běžíme rovnou k okýnku kde prodávaj lístky. „Dvakrát do Prahy a zpátky,“ povídám a letmo kouknu na hodiny na zdi. Je tam 9:10h. Sakra, už je fakt pozdě a další jede za hodinu, říkám si pro sebe. Paní u okýnka vytiskla lístky a povídá: „Máte štěstí, jedete rychlíkem z Německa a ten má 30 minut zpoždění. Nástupiště č. 3.“ Jo, konečně trochu štěstí , řekl jsem si. Usmál jsem se na Blanču a vyrazili jsme pomalu směrem k nástupišti. Cesta vedla dlouhým tunelem, který postavili nedávno aby lidi nahoře neběhali přes koleje. U cedule 3. nástupiště jsme skočili na eskalátor a tradá nahoru. Na nástupišti už se to hemžilo zmatenými cestujícími. Nikdo asi netušil, že vlak má zpoždění. Najednou z ničeho nic chrchlá nádražní rozhlas hlášení, kterému nebylo rozumět. Jen pár slov se neslo tím hrozným větrem který foukal na nástupišti. Rychlík……Praha ……zpoždění 30 minut. Lidi začali nadávat, jen já jsem si mnul ruce. Nebejt toho zpoždění, tak nám ujel, smál jsem se na Blanku a ta souhlasně přikyvovala hlavou. Lidi se pomalu uklidňovali a čas rychle plynul. Všichni pořád pokukovali směrem odkud měl vlak přijet a šeptali. Najednou se ozvalo: „Už jede, už jede. “ A opravdu, přijel.

Vypadal velice moderně, až jsem se divil, kde se tu taková limuzína vzala. Vlak zastavil a otvřeli se dveře. Lidi začali nastupovat. Blanča mě táhne k přednímu vagónu. „Dělej, tam je prázdno ať si sednem,“ povídá udýchaně a běžíme na začátek vlaku, kde skoro nikdo nestál. Lezem po schůdkách dovnitř a žasnu nad interiérem vagonu. Fakt luxus, já jel naposled vlakem před dost lety a to byla dost bída. Pomalu jdem uličkou mezi kupíčky a nakukujem dovnitř. „Dost bída,“ povídám otráveně. Všude jsou lidi, to si moc samoty neužijem. Jdeme dál a dál vagonem a najednou Blanča zavelí. „Tady, tady je to dobrý.“ Kouknu dovnitř a tam sedí dvě žensky. No to je tedy paráda, říkám si otráveně, dvě starý rachejtle. Blanča otvírá dveře a ptá se jestli tam volno. „Ano,“ povídá paní u okýnka. Tak se cpu s tou bednou dovniř a dávám ji nahoru na polici pro zavazadla. Jelikož je ta bedna velká jak kráva, tak jí dobrá čtvrtka čumí ven. Říkám si, jestli sebou vlak někde hodí, tak ta bedna spadne na ženskou vysypou se ještěrky na tu druhou a já tu budu mít dvě mrtvoly, páč je raní mrtvice. Tak říkám Blanče, že to spadne. Opět mě překvapila její bystrost a vytahuje z kapsy špagátek. Přivazuju bednu k polici a stydím se, že jako chlap bych ten špagát měl mít v kapse já. Můj děda ho tam měl s nožem vždycky jako správnej chlap. Sedám vedle Blanči a čekám až se rozjedem. Je 10:00, naprostá pohodička. Jsem štasněj, jak jsme to zvládli a už se vidím na burze. „Do dvanácti jsme tam v klidu, žádnej stres,“ řikám Blanče a pomalu se uvelebuju na sedačce. Paní u okna pořád smrká a utírá si nos. Oblečená jak „laydy“ samé zlato. Hádám, že ji bylo 50 let. Najednou jí zvoní telefon a ona začne mluvit německy. Ajé je, skopčák, říkám si a kouknu na druhou paní. Ta byla starší, tak 70 let. Voháknutá jak dvacetiletej punkáč. Vysoký boty zavázany jen dole, jazyk ven. Červený kostkovaný punčocháče a krátkou sukni. Prostě si dělala, co chce. Kouknu z okna a tam starej nádražák s kladivem na dlouhý násadě štourá do kol vágonu. A sakra, pomyslim si a hlavou se mi honí katastrofické scénáře spadlých letadel. Naštěstí pán zvedá ruku nahoru a sní vztyčuje i palec, jako že je všechno dobrý.

Vlak se zacuká a pomalu se rozjíždí. Je to rychlík, takže počítám, tak čtyři zastávky a jsme v  Praze. Povídám Blance jaká je to pohodička takhle se vozit a že by jsme tak mohli jezdit častěji. „Lístky stáli jen 400 korun,“ povídám, „to je levnější než benzín.“ Blanka se na mě koukne jak na cvoka a povídá, jestli jsem se náhodou nezbláznil. Usmál jsem se, páč to byl jen takovej fórek a těšil se na cestu. Sedim, koukám z okna a pomalu klimbám. Přeci jen jsem spal tři a půl hodiny, což nejni moc. „Rokycany,“ najednou hlásí rozhlas. Pohoda to je rychlost, teď budou Hořovice a máme půlku za sebou. Pani co vypadala jak punkáč vytahuje tašku a z ní vyfouknutý vajíčka. Dělá do nich vrtáčkem dírky a obrušuje je. Taková stará a tak šikovná, říkám si. Člověk má pořád co dělat. Opět zavírám oči a těšim se na burzu. „Hořovice,“ hlásí rozhlas. Prohlížím si nádraží a vzpomínám jak jsem tam stál před 20 roky, když jsem jel domů z vojny. Koukám na Blanču a říkám si jak jsme se nedali a šli si za svým. Vyplatilo se a burza je na dosah. „Další stanice jsou Zdice,“ hlásí rozhlas. Sedíme tiše, nikdo nemluví. Najednou se otevřou dveře a tam stojí pikolík a jestli si nechceme dát něco k jídlu nebo pití. Všichni říkáme že ne a než to dořeknem, zastavuje vlak na nádraží. „Další zastávka Beroun“ hlásí rozhlas a zopakuje informaci ještě německy. Vlak vyráží. Ujedeme několik set metrů a vlak náhle zastavuje. Z obou stran je vysoký panelový plot, takže nejni nic vidět. Všichni znervozní a ztichnou. Náhle zachrastí rozhlas a z repráčku se ozve, „Dámi a pánové vlak zastavil z důvodu sražené osoby v kolejišti“. Němka se zhrozila a zaklela : „ Oh mein Gott.“ a zase začala frkat do kapesníku. Starší paní vedle na sedadle jen zakoulela očima a dál dělala vrtáčkem dírky do vajíček. Já se kouknul na Blanču, ona na mě a tiše jsem zašeptal „Kurva fix!“ Seděli jsme tiše všichni čtyři v kupíčku a čekali co bude. Kouknu na telefon, je 10:50. Jsem v klidu, páč času je dost a jsem si jistý, že to do Prahy v pohodě dopoledne zvládnem. Blanča vytahuje z batůžku svačinu a já se s chutí zakusuju do chleba se salámem. Náhle přichází průvodčí. Mám radost, protože si myslím, že nám řekne, že pokračujem. Opak je pravdou. Nákladní vlak přednámi srazil osobu v kolejišti. Takže máme čtyři možnosti,povídá a tváří se provinile.

„Zaprvé nás drážní policie pustí po stejné koleji na které stojíme, čemuž nevěřím.

„Zadruhé nás pošlou zpátky a tam přistaví autobusy.

„Zatřetí nás pošlou zpátky a tam přesunou na druhou kolej a pojedem po druhé koleji.

„Nebo nás tu nechají čekat,než to všechno odklidí .

To počítejte, že tu budem stát tři hodiny. Vykulil jsem oči. Tři hodiny, to se asi posral, pomyslel jsem si. Všichni v kupé začali žhavit telefony. Němka u okna začala k mému překvapení mluvit česky. Nevim jestli to bylo z šoku, ale volala telefonem a rozčilovala se, že to do 12 nestihne ani náhodou. Starší pani vysvětlovala někomu po telefonu, že přijede také dýl, ale že je to na českých kolejích běžná situace a ona se sní setkává nejmé 2x do roka. Po zavěšení telefonu dál dělala vrtáčkem dírky do vajíček, jako by nic. Blanča seděla, koukala z okýnka a neříkala nic. Spočítal jsem si, že jestli to bude trvat tři hodiny, tak jsem na burze ve dvě a to už je konečná. Zvedám se a jdu volat na chodbu, nerad obtěžuju lidi svými problémy. Vytáčím Petra. „Čau, prosím tě, vlak před náma srazil nějakýho idiota a tak budeme mít zpoždění.“ Vysvětlil jsem mu nastálou situaci a poprosil jsem ho, jestli by člověku, kterému vezem ještěrky neobeznámil s nastávající situací. „To bude problém,“ řekl Petr. „Když jsem sním ráno mluvil povídal, že chce jet ve dvanáct domů.“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Přeci jsem nejel tak daleko, aby se to všecko posralo, kvůli debilovi, co si neváží svýho života! „Prosím tě jdi za nim a řekni mu to,“ žadonil jsem. „Jasně,“ povídá Petr, „zajdu za ním a vysvětlím mu to.“ Poděkoval jsem a zkroušeně se vracel do kupé. Otevřel jsem dveře a chci Blance vysvětli v jaké jsme situaci. „Petr povídal,“ říkám potichu. „Slyšeli jsme,“ říká Blanka, „řval jsi na celou chodbu.“ Omluvně jsem si sedl na sedadlo a přemýšlel jak to vymyslet, aby se to povedlo. Paní proti mně stále vesele dělala dírky do vajíček. Starý lidi, pomyslel jsem si, ty už nikam nepospíchájí a tiše jsem seděl. Najednou mi hlavou bleskla spásná myšlenka. Honza, ten bydli v Hořovicích a když včera od nás odjížděl, tak nadával, že už je hodin jak na kostele. Že se zejtra na to může vysrat a pojede na burzu až v jedenáct. To by bylo super, to jsme ho ještě stihly, napadlo mě. Zved jsem se a šel mlčky znova na chodbu. Vyndavám telefon a vytáčím Honzu. Z telefonu se oze hlas: „Ty vole ,kde jste?“ Vysvětlil jsem mu nastávající situaci a jestli je ještě doma, že by jsme potřebovali odvézt. „Já už jsem na burze od devíti hodin,“ povídá. „Aha,“ koktám do telefonu a je ve mně jen malá dušička. „Tak nic, mi to nějak dáme,“ povídám a Honza , že až budem na burze ať se za ním zastavíme. Má přeci pro nás ty boxy. „Jojo, kejvu sklesle hlavou, „určitě se stavíme.“ Přitom mi jsou ty boxy úplně ukradený, páč mám hlavu plnou myšlenek, jak se dostat co nejdřív na Hlavní nádraži. Vypínám telefon a vcházím zpátky do kupé. Přitom kroutím hlavou směrem k Blance. Sednu si a sklesle povídám. „Vzpoměl jsem si na Honzu, říkal že pojede dýl, ale už je na burze.“ „To se nedá nic dělat,“ povídá Blanča, „počkáme a uvidíme.„ Minuty se vlekly jak šváby na pivo, je třičtvrtě na dvanáct. Najednou otvírá dveře průvodči a směje se na nás. „Tak to měli rychle uklizený a můžem jet. Musíme zpátky a tam nás přesunou na druhou kolej. Do 20 minut pojedem.“ Sakra jo, povídám si pro sebe a obrovsky se mi ulevilo. Průvodči ještě dodal, že na hlavním nádraží budem mezi půl jednou a jednou hodinou. Zvedám se jdu na chodbu volat Petrovi. „Ahoj Péťo,“ povídám, „tak budem v Praze do jedný. Petr na to že pán je ochotný počkat do jedné hodiny, tak ať sebou hodíme. Slibuju, že jo a že se těším až se uvidíme. Přeci jen jsme se neviděl dobrého pul roku. „Tak to asi né,“ povídá Petr zklamaně. „Já už musím jít na vlak.“ „Hm,“ řekl jsem zklamaně. „Tak to je mi líto, uvidíme se tedy jindy.“ Rozloučili jsme se a já si šel radostně sednout k Blance do kupé. Hlavně se z toho neposrat, znělo mi vesele v hlavě. Ted už byl cíl nadosah. Opět jsem si sednul vedle Blanči a vysvětlil ji naší nastalou situaci a ujistil ji, že je to v pohodě, páč to určitě dáme. Paní, co dělala dírky do vajíček, nás se zájmem poslouchala a ujištovala nás, že to určitě stihnem. Vlak se rozjel pozpátku. Začali jsme couvat zpátky do Zdic. Trvalo to jen chviličku a jen co jsme zastavili, byl už u nás v kupé zase průvodčí a že do dvaceti minut vyrážíme. Byl jsem nadšený, ale dost skepticky k tomu, že to stihneme. Bylo už dost hodin , lehce po dvanácté a mi ještě nejeli na Prahu. Čas, který jsme měli k přemýšlení, jsem využil k plánování další cesty. Do Prahy to bylo jasně daný, jedem přeci po kolejích, ale co dál? Jak se dostanem z Hlavního nádraží na Výstaviště Holešovice? Petr mi sice říkal, že musím na metro a pak jednu stanici tramvají, ale kde to budu hledat, když nemám čas? Jet metrem znamená přestoupit a jít na jinou trasu metra a potom jednu stanici tramvají. Když budu všude čekat pět minut na příjezd, tak to nedáme, je přeci sobota a to tak často MHD jezdit nebude. Svoje obavy jsem sdělil Blance a zase jako správný kouč rozjela akci ,,Kudy do Holešovic“. Okamžitě začala žhavit drát a volala klukům domu aby na internetu sehnali spojeni z nádraží do Holešovic. Mezitím se vlak rozjel směrem na Prahu. Seděl jsem tiše a přemýšlel jestli se mám dívat z okna. Co kdybych tam viděl toho rozjetýho maníka? To by bylo. To bych mohl klukům doma vyprávět. Na druhou stranu mě rozteklý střeva po kolejích moc nelákaly. Je to stejně zajímavý, povídám si. Tady umřel člověk a lidi místo toho, aby z toho byli neštastný a zkroušený, jsou nasraný jak svina, že nestihnou co maj. Vsadím se, že by jich tam půlka naběhla a nebožtíka naházeli do pytlů, kdyby mohli. Jen aby mohli jet dát a všechno stihli. Prostě všichni spěchaj, ale i já. Jen ta pani naproti mně spokojeně vyndala další krabičku od čaje, z ní vyndala vajíčka a začala dělat další dírky vrtáčkem. Chvilku jsem jí pozoroval a představoval si, co by asi dělala kdyby jí ten vrtáček do toho vajíčka sjel.To mě trošku rozesmálo, když jsem si představil, jak tam klepe s tím vajíčkem aby vrtáček vypadnul a pak vzteky to vejce šlehne o zem a těma velkýma botama ho rozšlápne. Nestalo se. Jen se na mě koukla, usmála se a povídá: ,,To určitě stihnete, do jedný určitě.“ Pokejval jsem souhlasně hlavou a otočil se na Blanču. Ta pořád měla telefon u ucha, jen slyšim jak říká. ,,Kde je ale ta zastávka tý tramvaje? Vždyt ty to tam musíš vidět na tý mapě. Víš co? Tak to nech bejt. Čau.“ Položila telefon na nohy, zvedla obočí a povídá: ,,To je marný musíme to vyřešit sami. Pojedem taxim,“ povídám. ,,Co to může stát? Do pětikala se musíme vejít.“ Blanča na mě nevěřícně koukala, ale neřekla nic. To už jsme ale fičeli Chuchlí a přijížděli na Smíchovské nádraží. Starší pani si začala balit věci , skládala vajíčka do krabiček a ty zase do tašky, aby se jí nerozbili. Najednou vlak zastavil. Zdořile jsme se rozloučili a ona odešla z kupé. Zůstali jsme tam tři. Vlak se zase trhavě rozjel , ale jen pomalu protože jsme projížděli Prahou. ,,Tady jsem ještě nikdy nejel,“ povídám Blanče. ,,Dojel jsem vždycky jen na Smíchovské nádraží. Jak je to daleko na Hlavák?“ Nevim,“ povídá Blanka a koukáme z okýnka. Pomalu se mašina ztrácí v tunelu a já vztávám. Odvazuju špagátek z bedny, kterým byla přivázaná k polici, aby nás to při běhu ven z vlaku nezdržovalo. Schválně se ani nedívám na telefon, kolik je hodin, protože to nechci vědět. Vím podvědomě, že je víc, než potřebujem a to je dost špatně. Takže se řídím heslem ,,Co oči nevidí,srdce nebolí“. Vyjíždíme z tunelu a vztává i Blanča. Oba dva se oblíkáme a suneme se rychle ven z kupé. Proneseme rychlé rozloučení s paní u okýnka a už se ženem ke dveřím. Jdu první, za mnou jde Blanka. Z okýnka vidím, že vlak zastavuje v zastávce.

Na ceduli u stropu haly je nápis Hlavní nádraží. Před námi v uličce vagonu se to hemží nějakými skautíky. Jsem dost nervozní, protože vlak stojí a ty telata ještě neotevřeli vagon. ,,Kličkou doleva,“ křičí na ně jejich vedoucí. ,,Tak doprava,“ opravuje se, ale dvěře nic. Vytočenej na maximální otáčky, že ještě neni otevřeno, chci říct vedouci aby otevřela sama, že pospícháme. Jenže než jsem otevřel pusu, klika cvakla a dveře se otevřeli. Hrnul jsem ty smrady před sebou tim boxem jak silničáři sníh. Nikdo ani neceknul a skákali ven na peron. Vyskočil jsem za nimi a podal Blance ruku aby neupadla. Rozhlídnuli jsme se a mazali ke dveřím do haly. Běželi jsme rychle, co nám nohy a plíce stačili, a už jsme uvitř nánádraží. Za běhu se rozhlížím kde je nějaká cedule taxi. Taxi je vpravo, křičím na Blanču a táhnu ji za sebou. V levé ruce manželka, v pravé polistirenová bedna velká jak lodní kufr. To musí být pohled, říkám si, ale běžíme dál. Blanča hodně zaostává, tak zpomaluju a ptám se, jestli je to dobrý. Kývá, že jo a tak běžíme na nástupiště taxislužby. Otevírám dveře z haly ven a cpu se do jediného oranžového taxíku co tu stojí. ,,Výstaviště,“ řvu na něj. ,,Vezme te nás tam?“ Taxikář kroutí hlavou. ,,Jsem tu sám a tak tu musím zůstat. Nikam nejedu.“ Čumím na nějako vrána a nevěřícně kroutim hlavou. ,,Kde teda mám sehnat jinej taxik?“ Ptám se ho už dost nasraně. Kupodivu mi velmi ochotně odpovídá: ,,Běžte na druho stranu haly, tam ještě jsou. Blanku do levé ruky,tu zpropadenou bednu do pravé, otáčím se, otvírám dvěře do nádraží haly a upalujem na druhou stranu. Když máme zasebou půlku haly všimnul jsem si hodin co byli uprostřed informační tabule. Na hodinách stálo 12.50, málem jsem dostal infarkt, ale beželi jsme statečně dál. Dobíháme ke dvěřím od parkoviště, ale protože světlo svítilo z haly, nebylo přes sklo nic vidět. Krve by se ve mně nedořezali. Ten debil nás poslal někam jinam, blesklo mi hlavou a hledám nějakou informační tabuli. Mezitím než jsem nějakou ojevil dobíhám ke dveřím a otvírám je. K mému úžasu venku stojí tři oražové taxíky. Běžíme k prvnímu z nich. Otvírám dveře spolujezdce a ptám se pána jestli nás hodí na Výstaviště Holešovice. Pán zvednul hlavu a povídá. Jo a vylézá ven z taxíku. Pomalu jdu za ním. Otvírá kufr auta a už mi tam cpe ten můj box. Běžím k zadním dveřím a lezu na druhé sedadlo, Blanka usedá vedle mě. Snažím se připoutat, ale vidím, že šofér nemá ani snahu, tak jen pás s Blančou zatáhnem a držíme ho vedle těla. Aby to jen vypadalo, že jsme připoutaný. Vyjíždíme nahoru po silnici ven z nádraží. Bylo to jen chvilka a už to mydlíme dolů směr výstaviště. Blanča na mě kouká smutnýma očima a šeptá: ,,To nestihnem, ten na nás nepočká,už je jedna hodina.“ ,,Stihnem,“ vrčim si pod fousy a v duchu nadám řidičovi, že jede jak posranej. Cesta nemohla trvat dýl než 5 minut. Žádná červená nic nás nezastavilo a tak to šofér ohnul u Výstaviště na tramvajový pás a nahoře zastavuje na parkovišti taxi. ,,Tady to stačí?“ Ptá se mě. Oba souhlasně přikyvujem a cpeme se ven ze dveří. Šofér jde ke kufru a vyndavá mi box za špagátky kterými ho Blanka obvázala. Já vyndavám peněženku a připravuju se psychycky na cenu za taxí. ,,Dvěstěpadesát korun“ povídá. Šahám do peněženky a podám mu tři kila. Padesátku mi vrací a děkuje. Uklízím peněženku a obracím se k Blance. ,,Kudy teď?“ Ptám se tázavě, páč tady nahoře jsem snad nikdy nebyl. ,,Touhle bránou dolu a do ty prostřední haly,“ povídá zklamaně a tiše. ,,Stejně to nestinem, nemá to cenu tam běžet a já stejně už nemůžu.“

,,Máto cenu,“ povídám, ,,přece se neposeru tady nahoře.“ Říkám odhodlaně a plný naděje.

,,Tak běž sám, povídá Blanča už veseleji. ,,Ty to sám stihneš, když mě nebudeš muset táhnout sebou.

,,Dobře,“ otáčím se a vyrážím klusem k bráně. Po pár metrech se vyskytli první komplikace. Moje kalhoty nejsou na běh přizpůsobilé a tak mi začali padat. Během chvilky jsem je měl pod zadkem. Co teď? Říkám si. Když zastavím, tak to nestihnu. V pravé ruce box a levou rukou tahám kalhoty nahoru. Bohužel se mi nepovedli vytáhnou celé, takže mi na pravé straně koukali trenky. Nevzdávám se a běžím dál. Míjím hokejovou halu Pražské Sparty. Můj běh spíš připomíná potácejícího opilce v nějakém záchvatu. Vůbec neslyším a oči nestíhají vnímat svět kolem mě. V uších slyším jen, jak mi bije srdce. Už neběžím, spíš jdu, plíce vůbec nestíhaj, a tak sípu. Určitě hodně nahlas, protože naproti mně jde Vašek Chadima a zdraví mě. Vidím jak se směje a kejve hlavou. Nevím co řekl, ale snažím se odpovědět. Z krku mi leze jen chrchláni a chrapot. Zpomaluji a už jen jdu. Vůbec nevím kam, nevím ani kde je hala kterou hledám a tak se znažím rozpoznat, kteří z lidí co jdou naproti mně byli na burze. Orientuju se podle termoboxu. Naštěstí jich je víc než dost a tak rychlou chůzí mažu směrem burza. Vcházím do zatáčky a už vidím na konci rovinky schody, po kterých teraristi vycházejí ven z haly. Přidávám opět do kroku a rozebíhám se. To dám, říkám si. Musí na mě byt šílený pohled, protože fouká velmi silný protivítr a box na provázku za mnou vyloženě vlaje. Jak už nemám sílu, tak se mi ruka v rameni ohýbá vodorovně dozadu a bedna zamnou lítá jako drak. Dobíhám ke schodům. Proti mě jde nějaká skupinka lidí nahoru a radši uhýbají. Aby ne, když vidí takového magora v kulichu jak slintá a chroptí. Žene se proti nim ze schodů a za nim vlaje box velkosti lodního kufru. To by uhnul i ten nejotrlejší gauner. Sbíhám schody se šíleným výrazem v očích a už jen pár kroků do haly. Jsem tam, povídám si pro sebe a hledám pána kterému vezu ještěrky. Je to cizinec, takže mu nemůžu ani zavolat kde je, protože by jsme se stejně nedomluvili. Rozhlížím se po celé hale a nic, nikde ho nevidím. To snad ne, přeci neodjel. Vždyt on ty ještěrky potřebuje. Běžím proto k druhému vchodu a tam ho vidím jak stojí u třetího stolu. Nezastavuju a běžím až ke stolu. Box hážu na stul a kříčím na něj s plných plic a radostně „Zdarec vole, tak jsem tady,úplně kaput.“ a abych tomu dodal vážnost, pravou rukou si jako podřezávám krk.

Pán se směje a odpovídá mi: „Hello.“ Společně otvíráme box s ještěrkama. Moc mi to nejde, protože jsem z toho běhu úplně vyčerpaný a klepou se mi ruce. Nemůžu rozvázat uzlík na špagátku, kterým Blanča zavázala bednu. To už mi ale pán podává kapesní nožík a já rozřezávám špagátky. Zamýšlím se nad tím, kolik lidí sebou nosí kapesní nožík. Dřív ho měl v kapse každej chlap, dneska už asi neni potřeba. Pán si přebírá ještěrky a souhlasně kýve hlavou. Líběj se mu, vždycky je chválí a já jsem spokojený, že jsem dodržel slib a zvířata dovezl. Zaplatil mi a já spokojeně odcházím ven, hledat manželku. Ven jsem šel pomalu, zhluboka oddychoval a snažil se nabrat sílu na cestu zpět. Měl jsem velkou radost, že to všechno klaplo a všichni jsou spokojený. Pomalu jsem vyšel po schodech, ale Blanku nikde nevidím. Volám jí tedy na telefon a nic. Volám podruhý,potřetí a pořád obsazeno. Říkám si co se stalo a najednou telefon. Blača volá, zvednu to a ptám se kde je, že ji nemůžu venku najít. Ona nato, že je už v hale. Pokládám telefon a jdu zpátky na burzu a přemýšlím, kde se tam vzala, vždyt by musela jít kolem mě. Když jsem došel do haly stála u vnitřních dveří. „Kde jsi?“ povídám, „Vždyt jsem te neviděl jít dovnitř.“ „Běžela jsem po silnici, kdyby náhodou jeli už domu, abych jim skočila na kapotu.“ Oba se smějem. Je to šílený, ale dali jsme to.

Hlavně se z toho neposrat!

 

TOPlist